Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na souši

♦ Fyziologie

Kolébavá chůze

Tučňák císařskýNa souši tučňáci vypadají zkrátka nemotorně; při chůzi se naklání ze strany na stranu (kolébají se) skoro jako opilci, nebo se raději přesouvají vleže s pomocí kluzkého bříška a odrážejí se nohama a křídly. Pro ně typické klouzání po břiše je však možné jen v případě, žije-li druh v chladnějších podmínkách (v prostředí ledu a sněhu). Obzvláště mladí ptáci vypadají velmi komicky, neboť často zakopávají a padají, než si na pevnou zem zcela zvyknou. Tučňák císařský

Lidem přijde kolébání tučňáků legrační, ale bylo dokázáno, že se do každého kroku přenášením váhy ze strany na stranu zhoupnou z velké části i silou, vynaloženou na krok předchozí. Ušetří tak až 80 % energie, proto je tím velmi praktické. Je zkrátka zrovna tak přirozené, jako je lidská chůze pro člověka. Pro takového tučňáka císařského hnízdícího i stovky kilometrů od pobřeží a navíc v nehostinném prostředí, je jakákoli úspora sil velmi cenná. Jen pro zajímavost; lidská chůze vytváří jen asi 35 % úsporu energie.

Bojíte se zmrzlých chodníků? Po ledu choďte jako tučňáci, radí lékaři!

K této kolébavé chůzi se přizpůsobili v průběhu evoluce; tučňáci mají vůči tělu malé nohy, které jsou navíc umístěny za tělem, tedy výrazně vzadu. Kolena, o kterých se dlouze spekulovalo, tučňáci skutečně mají, ale neohebná a málo vyvinutá (viz obrázek níže).

Rentgenový snímek kolen tučňáka

 

Skalní tučňáci

Tučňáci se zvláštními chocholy (rod: Eudyptes - např. tučňák skalní) jsou přizpůsobeni celkem náročnému terénu. K hnízdění si vybírají poměrně nepřístupné oblasti skýtající mnoho nástrah a Tučňák novozélandský z rodu Eudyptesrozmnožují se na strmých skalnatých útesech. Když pozorujete takové tučňáky, jak míří z moře na pevninu a vlny s nimi mlátí o ostré útesy, pomyslíte si, no to snad nemohou přežít. Tito ptáci jsou však houževnatí a oproti jiným druhům jsou v tomto případě tvrďáci - několikrát šplhat na skálu a několikrát z ní být smeten přívalovou vlnou, to chce jedině silné nervy. Jejich hnízda se nacházejí i poměrně daleko do pobřeží a tak cesty k moři a zpět jsou kolikrát skutečně vysilující. Na určené místo se vyškrábou za pomoci velkých drápů na nohách, tuhých křídel a tvrdého robustního zobáku, který v tomto případě poslouží jako cepín. Stačí však malé zaváhání a bolestivému pádu se nevyhnou. Rozhodně se ale nevzdají. Vstanou, oklepou se a s kuráží se vrhnou na pokus číslo dvě. 

 

Plot? Žádný problém!

Tučňák brýlovýNa písčitých pobřežích Jižní Afriky se rozmnožuje jediný druh - tučňák brýlový. Protože hnízdí i tam, kde jsou pláže zpřístupněné turistům, zvykl si na nové okolnosti, tedy na soužití s pro něho zvláštními "dvounožci". Kdejaký nebojácný tučňák se odhodlá prozkoumat "nový svět" a není mu překážkou ani vyšší plot do zahrady. I přes jeho ne zrovna ideální proporci těla je natolik šikovný a vynalézavý, že dokáže za dostatečného úsilí šplhat po okách drátěného plotu a třeba jej i celý přeskočit. Ačkoli na nohy padá zřídka, čímž pád pouze lehce zmírní, před bolestivým pádem na břicho, případně před poraněním ho uchrání husté opeření a masivní prsní kost, která je velmi odolná, neboť je předurčena k tomu, aby vzdorovala silnému tlaku při potápění.

 

Rychlost chůze Tučňáci kroužkoví

Tučňáci chodí rychlostí přibližně 1 až 2 km za hodinu. V nebezpečí však dokážou vyvinout celkem velkou rychlost a jsou leckdy rychlejší než lidé, obzvláště ti ptáci, kteří žijí v prostředí ledu a sněhu, nebo ti, kteří hnízdí na skalnatých útesech a prokazují se hbitými skoky.

 

 

Výskok na pevninu Tučňák oslí při výskoku na břeh

Z vody se tučňáci dokážou vymrštit na poměrně vysoký, až dvou metrový břeh. Může se jednat o špatně přístupný antarktický ledovec, břeh pevniny či skalnatý výběžek. Mnohonásobně tak překonávají svoji vlastní délku těla. Díky rychlému plavání se dokážou z vody v podstatě vystřelit. K tomu si pomáhají docela zajímavým způsobem: vynořují-li se nad hladinu pro potřebný kousek vzduchu, pročistí si peří do kterého navíc vhánějí vzduch ve formě drobných bublinek. Pera tento vzduch utěsní a ve vodě jsou postupně podle potřeby uvolněny (viz obrázek dole). Za tučňákem se pak objeví hustý pruh bublinek (viz obrázek dole druhý v pořadí), který v lidech často vzbuzoval otázku, jestli se náhodou nejedná o „tučňáčí prdění”. Odpověď tedy známe.

 

Schéma

⇒ Jednotlivá pera utěsní vzduch, díky čemuž se tučňák může rychle a daleko doslova vystřelit z vody na břeh

 

Tučňák císařský a specifický pruh bublinek

⇒ Tučňák císařský a specifický pruh bublinek